Klasifikace půdních horizontů

Z KPP - wiki
Přejít na: navigace, hledání

Na úrovni klasifikace půdních horizontů rozlišuje GAK diagnostické horizonty a substrátové horizonty a horizonty podložní horniny:

  • Diagnostické horizonty – jsou definovány jako genetické horizonty, které jsou výsledkem působení různých specifických půdotvorných procesů nebo jejich různých kombinací.
  • Substrátové horizonty – horizonty, které nebyly přeměněny půdotvorných procesy, ale byly zdrojem materiálu pro vývoj půdy.
  • Horizonty podložní horniny – představují inertní materiál, horninu, která se na vzniku půdy nepodílela vůbec, nebo jen minimálně a nepřímo, avšak byla identifikována v půdním profilu.

GAK rozlišuje celkem 14 základních (geneticky čistých) diagnostických horizontů. Diagnostické horizonty mají genetickou nomenklaturu a uvádějí se poznatky o jejich genezi. Identifikace se však řídí morfologickými a analytickými znaky. Platí, že:

  • Definice diagnostických horizontů v GAK se opírá o objektivní pozorovatelné morfologické znaky či měřitelné analytické charakteristiky půdy.
  • Jednotlivé diagnostické horizonty jsou na základě stupně kvalitativních a kvantitativních projevů vnitřních morfologických a analytických vlastností uvažované jako výrazně vyvinuté, vyvinuté a vyvinuté pouze v náznacích.
  • Povoluje i smíšené horizonty, které jsou výsledkem různé míry uplatnění se více půdotvorných procesů a přechodné horizonty se znaky dvou, vzájemně sousedících diagnostických horizontů.
  • Jako doplňkové charakteristiky diagnostických (a substrátových) horizontů vnímá navíc přítomnost karbonátů a rozpustných solí a znaky související s vývojem půdy (reliktnost nebo fosilnost a znaky recentní akumulace).
  • V terénním záznamu z průzkumu je klasifikace diagnostického horizontu vyjádřena jeho signaturou. Velkým písmenem je u vnitřních horizontů značen výrazný projev půdotvorného procesu, malým písmenem, které je často užito u horizontů smíšených a přechodných je vyjádřen méně výrazný projev, písmenem v závorce potom nevýrazný projev.

Tabulka 1: Diagnostické horizonty vymezované v GAK.

Skupina horizontů GAK Signatura Název horizontu
Horizonty akumulace OL nesmísené s minerální složkou O horizont nadložního humusu
T rašelinný horizont
akumulace OL přechodné thg, thG zrašeliněný horizont
hg, hG hydrogenní humusový
akumulace OL smísené s minerálním podílem H tmavý sorpčně nasycený humusový
h humusový h. jiných vlastností
Orh, OrH orniční
eluviální E,e eluviální horizont
iluviální I,i texturní iluviální horizont
Ina, ina slancový iluviální horizont
Ihs, Is, ihs, is humusosesquioxidový iluviální horizont
metamorfické V, v horizont hnědnutí a tvorby jílu
Vm, vm metamorfický strukturní horizont
Vis rezivohnědý horizont
horizonty výrazného projevu redukčních pochodů g mramorovaný horizont
G, Go, Gr, Gor glejový, glejový oxidačný, glejový redukční, přechodný
podložní horizonty P substrátový horizont
D podložní hornina
M pevná hornina
přechodné */* přechodný horizont

Tabulka 2: Další specifikace genetických a diagnostických půdních horizontů.

Signatura Popis
ca karbonátový horizont
(ca) slabě karbonátový horizont
sa zasolený horizont
(sa) slabě zasolený horizont
gy sádrovcový horizont
(gy) slabě sádrovcový horizont
f fosilní půdní horizont
ak akumulovaný půdní horizont
rel reliktní půdní horizont

Charakteristika jednotlivých diagnostických horizontů

Horizonty akumulace organických látek nesmísených s minerální složkou

Horizonty nadložního humusus – označované O

Jsou to horizonty hromadění organických látek, nehumifikovaných nebo v různých stadiích humifikace, uložených na povrchu půdy bez dokonalého smísení s minerální složkou půdy. Vytvářejí se z opadu na povrchu lesních půd. Další třídění na samostatné diagnostické horizonty (Oo, Of, Oh apod.) a jejich sekvence (mul, moder, surový humus, tangelový, vlhký a pod.) není propracováno, neboť lesní půdy nejsou předmětem průzkumu.

Rašelinný horizont –⁠ označovaný T

Je to horizont akumulace organických látek hydromorfních půd s převládajícím zastoupením jen částečně rozložených organických zbytků o mocnosti větší než 20 cm. Obsahuje více než 20 % organických látek u lehkých půd a více než 30–⁠40 % organických látek u středně těžkých až těžkých půd. Další členění na samostatné diagnostické horizonty podle stupně rozložení a humifikace zatím neprovádíme, neboť rašeliništní půdy nejsou předmětem průzkumu.


Horizonty akumulace organických látek přechodné

Zrašelinělý horizont –⁠ označovaný thg, thG, tHg, tHG

Horizont akumulace organických látek hydromorfních půd stejných vlastností jako T, ale s menší mocností do 20 cm nebo hlubší s obsahem organických látek 10–⁠40 % (platí pro lehké–⁠těžké půdy).

Hydrogenní humusové horizonty –⁠ označované hg, hG, Hg, HG

Vytvářejí se u hydromorfních půd (tj. u většiny GL, OGb a vlhkých LP). Při uplatnění hydromorfních znaků jsou charakterizovány vyšším obsahem organických látek než humusové horizonty automorfních a semihydromorfních půd téže oblasti na témže substrátu. Hraniční hodnoty, vyžadující prověření, leží asi v rozpětí: nižší polohy: lehké půdy nad 3–⁠4 %, středně těžké nad 4–⁠5 %, těžké nad 6–⁠7 %, horské polohy: lehké půdy nad 5 %, středně těžké nad 6–⁠8 %, těžké nad 10 %. Svrchní hranice viz zrašelinělý horizont.

Horizonty akumulace organických látek dokonale smísených s minerální složkou

Jsou to horizonty stejnoměrné biologické akumulace humifikovaných organických látek, dokonale smísených s minerální složkou půdy, v různé míře vstupujících do vazeb s minerálními koloidy. Jsou to současně horizonty výrazné akumulace biogenních prvků. Za humusový horizont považujeme i takový, který vznikl přemístěním materiálu humusového horizontu na jiné místo (akumulovaný) a neliší se příliš od vlastního humusového horizontu, vytvořeného in situ.

Tmavý sorpčně nasycený humusový horizont –⁠ označovaný H

Tmavý humusový horizont je většinou mocnější >30 cm (s výjimkou extrémně těžkých půd) s dobrou strukturou, podmiňující příznivě fyzikální vlastnosti (pórovitost), se sorpčním komplexem s nasycením nad 50 % –⁠ u zemědělsky využívaných půd většinou nad 70 %, s kvalitativním složením humusu, charakterizovaným vysokým zastoupením vysokomolekulárních hk (nad 25–⁠30 %) při poměru hk : fk nad 1,5 a převahou 2. frakce hk nad 1. Jsou to humusové horizonty černozemní, lužních půd, některých rendzin a i některých hnědých půd na bazických substrátech.

Humusový horizont jiných vlastností –⁠ označovaný h

Zahrnuje humusové horizonty při vyšší nasycenosti sorpčního komplexu vždy světlejších barev než humusový horizont H, při nasycení pod 50 % může být i tmavý a být relativně mocný.

Orniční horizont –⁠ označovaný OrH, Orh

Je to samostatný genetický horizont kulturních půd, charakteru humusového horizontu, systematicky proorávaný a nejvýrazněji v celém profilu ovlivněný kultivací (mechanickým zpracováváním, hnojením minerálními i organickými hnojivý) v agrochemických, agrobiologických a agrofyzikálních vlastnostech. Je odlišen dle charakteru humusu (OrH, Orh).


Eluviální horizonty

Jsou to horizonty ochuzené translokovanými koloidy –⁠ jílem, sesquioxydy nebo obojími, v důsledku toho jsou vysvětlené, se sníženou hodnotou T. Dochází v nich k relativnímu obohacení křemenem a ostatními resistentními minerály velikosti prachových, případně písčitých částic. Podle kvantitativních znaků se rozlišuje:
E - výrazně eluviální horizont,
e - eluviální horizont.


Iluviální horizonty

Jsou to horizonty obohacené translokovanými organickými, minerálními koloidy: jílem, železem, hliníkem –⁠ jednotlivě nebo v kombinacích.

Texturní iluviální horizont –⁠ označovaný I

Je to horizont akumulace jílových minerálů spolu s obaly sesquioxydů, někdy i tmavých organických látek (hk). Vzniká při illimerizačním procesu. Je charakterizován těmito znaky (úplný výčet všech znaků je uveden v 1. části metodiky Němeček et al., 1997):

  • vzestup obsahu jílu oproti E horizontu či ornici vytvořené z E horizontu,
  • zvýšení obsahu jílu v I horizontu vzhledem k jeho obsahu v horizontu E nebo v ornici:
    • při obsahu částic < l µm v ornici nebo v E horizontu do 15 % – zvýšení obsahu alespoň 3 % absolutní,
    • koeficient texturní diferenciace (poměr částic jílu < 1 µm v ornici či výše ležícímu E horizontu ku maximálnímu obsahu v I horizontu) je > 1,2,
  • zvýšení obsahu částic < l µm je dosaženo ve vzdálenosti 30 cm,
  • má téměř stejné zrnitostní složení nejílové frakce (2,0 –⁠⁠ 0,001 mm) v celém profilu na homogenním substrátu,
  • horizont nejeví výraznější zvýšení obsahu organických látek, nanejvýš tmavé humusové povlaky strukturních elementů (pak se označuje jako Ih),
  • na středně těžkých substrátech má horizont polyedricko-prismatickou strukturu s nátekovými koloidními povlaky na povrchu strukturních elementů.

Texturní iluviální horizont slanců –⁠ označovaný Ina

Je to horizont iluviální či peptizovaný, který má řadu vlastností podobných jako I. Charakteristický pro něj je obsah výměnného Na+ nad 20–⁠25 % sorpční kapacity či převaha Na+ + Mg++ nad Ca++. Často má sloupkovitou strukturu a obsahuje přemístěné humusové látky.

Humuso-sesquioxidový iluviální horizont – označovaný Is, Ihs

Je to horizont iluviální akumulace sesquioxydů a nízkomolekulárních organických látek, vzniklý v procesu podzolizace. Je charakterizován těmito znaky (úplný výčet všech znaků je uveden v 1. části metodiky Němeček et al., 1997):

  • výrazná rezivá až rezivě tmavošedá barva, která se mění v rámci horizontu (výrazné snížení intenzity do hloubky),
  • výrazné stoupnutí obsahu volných oxidů Fe oproti E horizontu i substrátu v absolutních hodnotách i v poměru k obsahu částic < 1 µm, s maximem v jeho svrchní části,
  • výrazná akumulace translokovaných organických látek, zejména ve svrchní několik cm mocné, tmavě zbarvené části,
  • přechod od E horizontu k iluviálnímu je velmi ostrý, často však není rovný, ale výrazně zvlněný, s jazykovitým pronikáním do hloubky,
  • horizont nejeví výraznější makrostrukturu (písčité lehké substráty), často sklon k cementaci (tvorba ortštejnu).

Kvalitativní diferenciace humuso-sesquioxidového horizontu je prováděna na:

  • Ihs –⁠ tmavší svrchní subhorizont,
  • Is –⁠ rezivý spodní subhorizont.


Metamorfické horizonty

Jsou to horizonty, které nemají charakter ani humusového, eluviálního, iluviálního, ani převážně redukčními procesy vytvořeného horizontu a lišící se od výchozího substrátu. Vytvářejí se souborem dílčích procesů chemického zvětrávání v půdním profilu (vyluhování CaCO3, hnědnutí, tvorba a přeměny jílu, fosilní rubifikace a feralitizace) a objemových změn, spojených s tvorbou makrostruktury vlivem souboru fyzikálních i biologických činitelů. Rozmanitost výchozích substrátů, uplatnění jednotlivých dílčích pochodů, místy i reliktní znaky způsobují potíže v identifikaci.

Horizont hnědnutí a tvorby jílu –⁠ označovaný V

Je vytvořen v různé intenzitě u půd na vyvřelých, metamorfovaných, psefitických a psamitických, méně již pelitických sedimentárních horninách.

Horizont metamorfický –⁠ označovaný Vm

Je vytvořen zejména u půd na jílovitých břidlicích, jílech, zejména na těžších terciárních substrátech, odvápněných slínech, residuálních produktech vyluhování vápenců, jílovitých produktech starého zvětrávání různých hornin apod. Je charakterizován těmito znaky:

  • tvorba makrostruktury (polyedricko-prismatická) v důsledku fyzikálních a biologických procesů,
  • u jílů, odvápněných slínů a jiných světle zbarvených hornin nanejvýš nepatrné hnědnutí,
  • stejnoměrně červenohnědá barva, barevné rozdíly souvisí s vrstevnatostí u některých substrátů,
  • nízký obsah primárních zvětratelných minerálů –⁠ vysoký stupeň zvětrání.
  • chybí znaky iluviování, lesklý povrch agregátů nejeví náletový charakter –⁠ vnitřek agregátů stejné barvy jako povrch, migrace v důsledku výhradně kapilární pórovitosti znemožněna, v slabé formě objektivně nepostižitelná, často pohyblivá plasma, nepravidelně uspořádané partie jeví mikromorfologický dvojlom.

Vlastnosti jinak velmi rozdílné podle charakteru jílu.


Horizonty výrazného projevu redukčně oxidačních procesů

Jsou to horizonty vytvořené dlouhodobým působením zvýšené vlhkosti, periodickým i trvalým, povrchovým i pod vlivem podzemní vody.

Horizont povrchového oglejení –⁠ oglejený –⁠ označovaný g

Je to horizont vytvářející se pod vlivem periodicky se uplatňujícího dlouhodobého zvýšení obsahu vláhy v důsledku přítomnosti faktorů snižujících propustnost do 100 cm. V důsledku zvýšené vlhkosti (periodicky) dochází za účasti nízkomolekulárních organických látek k mobilizaci, redukci a migraci Fe a Mn. Migrace probíhá jednak laterálně, dále pak vertikálně difúzí celou masou půdy, přednostně pak po trhlinách, vytvářejících se v obdobích prosýchání (letní období –⁠ stagnující voda vymizí z profilu), kdy dochází k oxidačním procesům, někdy i k částečné migraci jílu. Vytváří se tak výrazné střídání vysvětlených a okrově až rezivěhnědých partií ve formě skvrnitosti či polygonální sítě –⁠ mramorování.

Glejový horizont –⁠ označovaný G

Je to horizont, který se vytváří pod vlivem krátkodobého působení až trvalého vlivu podzemní vody (rezervoáru, udržujícího se většinou po celý rok na vrstvě ležící hlouběji 1 m). Pod vlivem stagnující podzemní vody a v ní rozpuštěných látek dochází k redukčním procesům a přeměnám minerální složky (hydratace, změny ve struktuře), v zóně kolísání hladiny podzemní vody a v zóně kalipárního vzlínání dochází k migraci látek a k uplatnění redukčně oxidačních procesů. Celý profil obsahuje vysoký obsah aktivních R2O3. Fe+++ je v redukovaných partiích (Gor, Gr) koncentrováno do blízkosti chodeb, jimiž prochází kořání.

Kvalitativní diferenciace je prováděna rozlišením:
Go oxidační subhorizont
Gr redukční subhorizont
Gor přechod